Konec režimu znamená svobodu a začátek demokracie. A všichni se budou mít dobře. Nebo taky ne. Co to znamená?
To znamená také jeden velký konec. Nebo spíš začátek konce. Nastoupí mafie, tuneláři, bílí koně, libyjští Viktorové Kožení, Krejčířové… i idealističtí Klausové se svou kuponovou privatizací libyjského majetku. A výsledek? Rozkradení a rozebrání všeho, co po Kaddáfím zůstalo.
Tak, jak skončil rumunský Čaušesku a Rumunsko, dopadne i Libye. Může ale dopadnout i jako Československo. Rozpadne se na menší státy podle náboženství, ropná pole ovládnou mafiáni, pardon – novodobí podnikatelé, stejně tak jako všechno, co ovládnout půjde a co půjde ukrást vyvést ze země, zkrátka si přivlastnit.
Nakonec tu zbude zchudlá země, přecházející do občanské války dvou náboženských směrů. No a Spojené státy se tu přikloní na jednu stranu, tu na druhou. Podle toho, kde bude možné vytěžit z ropy víc.
Řeči prezidenta Obamy připomínají výroky Václava Havla z období těsně po sametové revoluci. O tom, že se všichni budou mít lépe, nebudou třídní rozdíly, všichni budou mít rovné příležitosti, bude svoboda tisku i projevu…
Libyjci ještě rádi budou vzpomínat, jak měli spoustu věcí z ropy zadarmo nebo za superlevno. Byť za vším byl Kaddáfí, který byl vidět, slyšet a existoval. Až zafunguje neviditelná ruka trhu, uvidí jen, že všechno mizí někde v neznámu. Pak už ale bude pozdě, stejně jako v Rumunsku nebo i u nás…
P.S. Tak šťastnou demokracii, Libye…
